Achillova pata Pečinkova paradigmatu

S velkým zaujetím jsem si přečetl články Bohumila Pečinky a Michala Tošovského v minulých číslech Revue Politika, které velmi trefně popisují vznik nové společenské smlouvy mezi voličstvem a vítězi voleb 2002. Tento zajímavý jev nazývají klientský socialismus a v něm zavedené vztahy označují jako „Pečinkovo paradigma". Zároveň si oba autoři kladou základní otázku, jak by měla současná pravice toto paradigma překonat. V posledním článku („Zruší pravice Pečinkovo paradigma?", Revue Politika 2/2004) Bohumil Pečinka nabízí konkrétní doporučení pro působnost pravice v příštích volbách. Tento až pragmaticky pojatý návod lze stručně vystihnout slovy: je třeba nabídnout a zavést lidový kapitalismus a tím přetáhnout klienty socialismu (zejména střední vrstvu voličstva) do nové pozice uživatelů lidového kapitalismu.

Navržené kroky zavedení lidového kapitalismu samozřejmě velmi zvyšují možnosti pravice ve volbách a těchto návodů je třeba se držet, o tom není sporu. Myslím však, že je to málo. V předloženém výčtu návodů a postupů chybí nejpodstatnější a nejzákladnější prvek, na který by se měla pravice soustředit jako na prvek první a primární. Existuje totiž něco jako základní pilíř a současně i Achillova pata klientského socialismu. Pokud nebude tento pilíř narušen, nebude Pečinkovo paradigma překonáno, a to ani při použití zmíněného návodu. Bez narušení tohoto pilíře bude výsledkem zmíněného návodu pouze jakási bitva mezi výhodami dvou „klientských systémů", ale podstata Pečinkova paradigmatu nebude narušena, natož rozmetána.

Rád bych zde předložil svůj pohled na daný problém. Jednu dobu jsem pobýval v řadách nezaměstnaných, také jsem dva roky pracoval na Úřadě práce jako zprostředkovatel práce v regionu Valašska s velmi vysokou nezaměstnaností a nyní jsem majitelem prosperující soukromé firmy v uvedeném regionu. Myslím, že problematiku „sociálního státu" jsem měl možnost vyzkoušet ze všech možných stran, na Úřadě práce minimálně v pohledu z obou stran přepážky.

Pilíř klientského socialismu

Základním pilířem a také Achillovou patou sociálního státu v pojetí klientského socialismu, a tedy podstatou života Pečinkova paradigmatu je mýtus o spravedlnosti tohoto systému. Systém klientského socialismu a sociálního státu obecně si nasazuje masku systému spravedlivého. Přitom pravý opak je pravdou: jedná se o systém krajně nespravedlivý. Dokonce si troufám tvrdit, že je ve své podstatě hyenismem.

Na první pohled by se mohlo zdát, že otázka spravedlnosti systému je z hlediska praktické politiky okrajovou záležitostí a jakousi „donkichotskou chimérou": Kdo by se dnes měl ohánět spravedlností nějakého systému? Není lepší nabídnout spíše „praktický obchod" ve smyslu výčtu výhod lidového kapitalismu? Aniž bych chtěl zaujímat postoje mravokárců a používat přitom „havlovských" filosofických postulátů o nutnosti morálky, myslím si, že právě v tomto případě se jedná o politicky velmi praktickou záležitost.

Podstatou všeho, co se týká posuzování správnosti kroků v sociální oblasti, jsou emoce a nic jiného. Právě emoce jsou základem toho, jak se v oblasti sociální politiky orientujeme. Logika chodu věcí, tj. co je správné a co ne, je v sociální oblasti vždy odvozena od těchto emocí. Naštěstí správné všeobecné povědomí o spravedlnosti (anebo nespravedlnosti) sociální politiky je mnohem silnější než občasná (i když mnohdy velmi častá) selhání jednotlivců. Je natolik silné, že se díky němu žádná nespravedlnost ve společnosti nikdy neprovede pod svou skutečně pravdivou vlajkou nespravedlnosti, ale vždy pod zástupnou vlajkou skvělých ideálů (ideály komunismu, nacismu apod.). Každá společenská nepravost byla vždy zdůvodněna nějakými nepravdivými a lživými argumenty o své spravedlnosti, aby „mezi lidem uspěla".

Emoce rodící se ze společenské nespravedlnosti jsou velmi silné, jak o tom svědčí malý příklad: Představme si, že investujeme 10 000 korun do podniku, který nám slíbil zisk. Narazili jsme však na bandu podvodníků a o 10 000 korun jsme přišli. Určitě jsou naše případná rozhodnutí o žalobě ovlivněna negativními emocemi, vždyť přece ty podvodníky je třeba zavřít, až zčernají! Ale porovnejme si tyto emoce s jinými. Představme si, že jsme dali 10 000 korun na charitu pro slepé, tato charita byla vytunelována a slepci byli okradeni. Peníze v tomto druhém případě mají určitě větší emotivní náboj než v případě prvním, vždyť proboha vzali naše peníze, které jsme věnovali slepým! Tento příklad můžeme ještě více emotivně zesílit: Nejsme to my, kdo přispěje na charitu, ale nějaká chudá babička dá celé své úspory pro slepé a někdo tyto peníze ukradne. Jedině hyena je takového činu schopna... Všimněme si, že v posledním případě dokonce ani nejsme my sami finančně zainteresováni, přesto tuto variantu pociťujeme jako opravdu velký morální prohřešek.

Existuje velmi výrazná citlivost na společenskou nespravedlnost, což je fakt v politice vysoce praktický. Této citlivosti se dá také pragmaticky zneužít a převést ji ve svůj prospěch, pokud se v cílené propagandě použije demagogie ve stylu „všichni majetní jsou vlastně tuneláři, všichni bohatí jsou podvodníci". V podstatě správné emotivní cítění („je něco shnilého v tomto nespravedlivém sociálním státě...") se demagogicky přesměruje jako „spravedlivý hněv" na jiný zástupný předmět - na skupinu majetnějších obyvatel, a to bez ohledu na to, jak ke svému majetku dospěli. Silně emotivní charakter posuzování spravedlnosti v sociální politice je minimálně stejně praktická záležitost jako porovnání požitků klientského socialismu a lidového kapitalismu. V každém případě je tato citlivost dobrou volební kartou. Otázkou je, jak sociální nespravedlnost souvisí s klientským socialismem a s možnostmi pravice rozbít současnou společenskou smlouvu mezi vládou a voličstvem.

Hra na ekonomiku

Pokusím se vysvětlit podstatu hyenismu klientského socialismu na přirovnání ke hře na ekonomiku. Působení jednotlivců ve správně fungující ekonomické sféře lze přirovnat k jakési velmi tvrdé hře. Do této hry na ekonomiku hráči vstupují více nebo méně dobrovolně, přičemž vytvářejí dočasné týmy (firmy). Ve hře na ekonomiku se soutěží jak mezi týmy (konkurence), tak v rámci týmu (postup v kariéře). Hráči dosahují různých ohodnocení (zisky, platy, příjmy, postupy, výhody), případně mají ztráty (propuštění, krach firmy apod.). Jedná se o hru velmi náročnou, plnou modřin a pádů, ale také vzestupů a oslnivých kariér. Na druhé straně v této hře nemusí být cílem pouze dosažení vrcholu. Pro někoho jde prostě jen o jednoduchou hru na vcelku slušný výdělek a dotyčný hráč se realizuje jinde.

Existují jedinci, kteří z různých důvodů nevstupují do této hry a stojí buď mimo ni, nebo v této hře získávají velmi nízké bodové hodnocení. Důvody neúčasti nebo slabšího bodového hodnocení mohou být různé, například nemoc, invalidita, resp. stáří nebo naopak mládí, starosti o rodinu nebo rodinné důvody obecně, příliš velký handicap apod. Mělo by platit jedno důležité pravidlo - totiž že skupina „nehrajících, resp. bodově slabých" je proti hráčům chráněna a navíc je ze strany hráčů dotována částí získaných bodů. Nejen že hráči dobrovolně odvádějí část svého hodnocení této skupině, ale tvrdá pravidla hry se na tuto skupinu nevztahují. Je zřejmé, že nasadit za mantinelem chráněnému bodyček a přitom mu vzít jeho přidělené body se považuje za vrcholně neférové jednání.

Role státu

V takto správně zavedené hře má stát tyto role:

1) Je správcem hřiště, musí stanovovat a hlídat pravidla hry (hospodářská kriminalita, kartely apod.). Musí průběžně upravovat pravidla hry tak, aby mohl pomoci dorovnat handicapy těm hráčům, kteří mají nějaké velmi výrazné nevýhody ve hře, za které sami nemohou. Někdy se uvedeným dorovnáním handicapů říká nesprávně „pozitivní diskriminace" (podpora regionálního rozvoje, podpora začínajícím podnikatelům, odstraňování nerovnosti pohlaví, diskriminace podle rasy aj.). Dorovnání handicapů by se v podnikatelském prostředí mělo spíše nazývat „principem rovné šance". Cílem snažení státu v této oblasti je dosažení maximální možné prosperity - a té lze dosáhnout jedině při maximální zainteresovanosti všech zúčastněných. Proto je úloha státu dohlížet na „fair play" nezbytná. Pokud má hra „neférová pravidla" a někoho nespravedlivě zvýhodňuje a druhého znevýhodňuje, klesá motivace a následně iniciativa hráčů a poté klesá prosperita. Není bez zajímavosti, že nejsilnější korupční prostředí je ve státech s nejnižší prosperitou a naopak.

2) Kromě správy hřiště se stát stará o přerozdělení „dobrovolného" odvodu bodů od hráčů k nehrajícím anebo hráčům, jejichž bodové hodnocení je tak nízké, že toto přerozdělení potřebují. Těmto jedincům se obecně říká „sociálně potřební". Zde se právě projevuje sociální cítění a smysl pro spravedlnost. Hráči respektují přerozdělení a nutný odvod bodů do chráněné skupiny ze dvou důvodů. Za prvé tak existuje pojistka pro případ jejich případné prohry, resp. jejich dočasného výpadku ze hry apod., a za druhé tu je prostý fakt, že jako lidé každý pociťujeme určitou potřebu solidárnosti vůči skutečně sociálně potřebným.

Základním postulátem dobře fungující hry je striktní oddělení obou funkcí, tj. správy ekonomického hřiště (včetně dorovnání handicapů) a přerozdělení mezi slabší. Podstatou klientského socialismu je celkové narušení tohoto jinak velmi spravedlivého a současně transparentního systému. Jako první krok se při zavedení klientského socialismu vyhlásí sociální stát všeobecného blahobytu s tím, že se zruší hranice hřiště a sloučí se obě funkce státu. Přerozdělení již nerespektuje skutečné hráče a nehrající. Všichni zúčastnění se tak stávají klienty systému přerozdělení. Hráči s vysokým ohodnocením začnou čerpat prostředky původně určené nehrajícím anebo hráčům se slabým postavením. Výsledkem je absolutně a krajně nespravedlivý systém, tj. klientský socialismus neboli klientský hyenismus.

Dokud voliči do všech důsledků nepochopí, že přerozdělit prostředky určené pro sociálně slabé mezi sociálně silnější je z hlediska morálky stejný prohřešek jako vozíčkáři ukrást vozíček, resp. že je to stejné jako okrást slepého, tak bude Pečinkovo paradigma přežívat jako silný argument pro existenci klientského socialismu.

Otázkou zůstává, jak myšlenku o nemorálnosti nové společenské smlouvy vštípit voličům natolik silně, že pokud někdo vystoupí ve volební kampani s nabídkou všeobecného sociálního státu, což je synonymum pro klientský socialismus, bude okamžitě morálně odsouzen se stejnou vervou, jako by navrhoval okrádat nemohoucí, slepé a bezmocné.

Mýty sociálního státu a klientského socialismu

Existuje jediná cesta, jak rozbořit myšlenku klientského socialismu, a tou je od základu rozbít mýty, na nichž je postaven. Bohužel mýty klientského socialismu jsou v lidech natolik zakořeněny, že se určitě jedná o náročný a dlouhodobý úkol zejména pro pravicové politiky. Jako příklad hloubky kořenů těchto mýtů uvedu jenom drobný postřeh. Mnozí politici z pravicových stran sami propadli argumentaci klientského socialismu a hájí jej zřejmě z osobních důvodů, protože se sami stali klienty tohoto systému (viz například kladný postoj některých pravicových politiků k regulovanému nájemnému, které oni sami využívají).

První základní dogma sociálního, klientsky socialistického státu je myšlenka, že „co je bezplatné, je také spravedlivé". Takto se vytváří falešná iluze o správnosti a „férovosti" bezplatného školství, o správnosti bezplatné lékařské péče, o spravedlnosti regulovaného nájemného, přidělování bytů všeobecně atd. Falešná a lživá argumentace je v tomto případě prostá: Přece nechcete po babičce, aby si platila u lékaře horentní sumy nebo aby platila tržní nájem! Takto promluví sám sociálně-demokratický poslanec, který se s touto babičkou a s tímto systémem také sveze a dostane stejné výhody jako zmíněná babička. Jak ošidně nespravedlivé, až hyenistické! Vždyť tento poslanec (kterého právem považujeme v naší hře za hráče první ligy) dostane stejné výhody jako „bezmocná" babička (chráněná skupina nehrajících). Pokud nazveme věci pravými jmény, tak de facto daný jedinec díky chybnému přerozdělení vybere z kapsy peníze, které by měly patřit jí...

Jaké argumenty by tedy spolu s již zmíněným návodem na zavedení lidového kapitalismu měly ze strany pravice zaznít? Především bychom měli poukázat na hlavní amorálnosti klientského socialismu.

Hlavní amorálnosti klientského socialismu

1) Amorálnost tržních mechanismů klientského socialismu: Nerozlišování „věcí na hřišti a mimo něj", tj. přerozdělení sociální pomoci bez rozlišení sociální potřebnosti, vede ve svém důsledku k rozšíření pravidel tvrdé ekonomické hry tam, kam nepatří. To, co je ve hře na ekonomiku běžné (obchod, provize, platba, odměna) se stává mimo hřiště amorální, avšak bohužel se kvůli neexistenci hranic hřiště stále více vyskytuje i mimo něj (úplatek, korupce, vzájemné protežování, výdělečná činnost úředníků). Díky omezenosti zdrojů se nástroje klientského socialismu stávají předmětem soutěže. Smazáním hranic našeho pomyslného hřiště se tvrdé „pseudotržní" mechanismy zavádějí do sociální oblasti. Jako příklad se stačí zeptat: Kdo má dnes větší šanci na přidělení obecního bytu - ten, kdo „v tom" umí chodit, nebo „mladá chudá rodina"? Paradoxně nastává jev, kdy socialističtí odpůrci ruky trhu a tržních mechanismů dávají těmto mechanismům větší prostor a zavádějí je prostřednictvím klientského socialismu na velmi nepatřičná místa, tj. za mantinely našeho pomyslného hřiště. Protože klienti mezi sebou začínají o předměty klientského socialismu soutěžit, vede to k podivné a hnusné hře mimo „ekonomické hřiště" (zmíněné bodyčeky za mantinelem). V našem státě na sebe bohužel spousta občanů hledí tak, jako by byli jednou nohou mimo hřiště a druhou na hřišti. Je to přímý důsledek dlouhodobé propagandy zastánců klientského socialismu zejména z řad sociální demokracie, kteří převedli během pár let volební argumentaci do nové polohy. Zatímco těsně po roce 1989 zněla jedna ze základních otázek, na kterou chtěli voliči znát odpověď, „kdo a jak nám přinese prosperitu, která nám chybí?", nyní se základní otázkou voleb stává „co nám dáte a nabídnete při přerozdělení ze státního koláče?", a to bez ohledu na to, zda jsme hráči na hřišti anebo nikoliv. Tento posun v myšlení má příčinu v silné propagandě klientského socialismu. Sliby v odpovědích na tuto otázku byly jednou z hlavních příčin výhry sociální demokracie v minulých volbách.

Je třeba, aby voliči do důsledku pochopili rozdíly mezi náročným tržním prostředím ekonomické hry a prostředím sociální politiky státu. Klientský socialismus má snahu prolínat obě oblasti stíráním rozdílu mezi oběma prostory, většinou pod rouškou „blahobytného sociálního státu pro všechny". Přitom spravedlivé a efektivní je tyto dvě oblasti striktně oddělit. Dokud voliči nepochopí a nepřijmou základní princip přerozdělení podle potřebnosti, bude Pečinkovo paradigma přežívat jako životaschopné.

2) Amorálnost paušalizace sociálního přerozdělení: Díky přerozdělení prostředků „paušálním způsobem" mohou dostat velmi dobře postavení hráči prostředky, které by měly být určeny pro sociálně slabší. Většinou se tak děje po vlajkou zdánlivě spravedlivého „bezplatného přerozdělování". O této nespravedlnosti svědčí malý příklad: Představme si již zmíněného poslance (hráč první ligy), který bydlí v bytě s regulovaným nájemným, v nemoci dostane bezplatnou péči a jeho potomek bezplatně studuje na vysoké škole. Důsledkem takového přerozdělení je v prvé řadě do nebe volající nespravedlnost, současně však (jako každá amorálnost v ekonomice) daný jev vede sekundárně k vysoké neefektivitě vynaložených prostředků. Argument o vysokých daních, vysokých platbách za zdravotní a sociální pojištění, které dotyčný na tento systém musí oproti jiným hráčům dát, neobstojí, spíše naopak. Uvedené částky si dotyčný přerozdělí zpět a bohužel se navíc vracejí silně zdeformované o celou byrokratickou mašinérii přerozdělení. Nespravedlnost systému se tak neprojeví pouze přerozdělením na nepatřičná místa, ale v konečném důsledku na ni doplácejí všichni, protože neefektivita vede nakonec ke kolapsu daného systému, který stát spravuje. Toto nespravedlivé a amorálně neefektivní přerozdělování je hlavním důvodem, proč naše nemocnice připomínají spíše budovy před rozpadem, proč máme tak málo vysokoškoláků, proč hrozí krize důchodového systému, proč majitelé domů budou za několik let odepisovat své domy jako nezpůsobilé pro bydlení, proč máme tak vysokou nemocnost a rekordní nezaměstnanost.

Zastánci klientského socialismu se snaží dokazovat, že existují spravedlivé, bezplatně zavedené služby. Tím se snaží nástroje klientského socialismu vyjmout z normálního ekonomického prostředí a zatáhnout je mezi předměty smlouvy mezi volenými a voličstvem. Je třeba, aby voliči jasně pochopili, že vše, co se tvoří, má vždy svou cenu, a tedy nic není bezplatné. Znamená to, že za vše je třeba zaplatit, a přitom opravdu spravedlivé je, když sociálně potřební, handicapovaní apod. dostanou při těchto platbách výpomoc od prosperujících hráčů. Každé jiné přerozdělení je amorální, nespravedlivé, stává se předmětem handlování ve volbách a současně je vysoce neefektivní. Pokud toto voliči přijmou za své, potom bude jeden z pilířů (tj. mýtus) Pečinkova paradigmatu vážně narušen.

3) Amorálnost stále vyššího zadlužení státu: Podstata klientského socialismu vede k velmi amorálnímu efektu stále se zvyšujícího zadlužení státu. Rozpor mezi snahou o získání většího vlivu na větší počet klientů a mezi současnou krizí zdrojů, kdy není z čeho brát, má jediné dostupné řešení - zadlužovat stát, a to stále více. Jedná se opět o hyenismus nejsprostšího rázu, o čemž svědčí prostá otázka: Jak by se nám líbilo, kdyby někdo přišel s neodvratným oznámením, že máme obrovské dluhy, za které my sami nemůžeme, tj. udělal je někdo jiný, přičemž tyto prostředky by použil na vlastní spotřebu, a které jsme povinni splácet my? Navíc tím, kdo bude splácet tyto dluhy, jsou naše děti a vnuci, takže vlastně díky Pečinkově paradigmatu okrádáme vlastní děti. Navýšení státního dluhu se dá ještě omluvit v případě snahy o získání vyšší prosperity (například investiční politika) anebo v případě vojenské krize, ale ani jedno, ani druhé nepřipadá u klientského socialismu v úvahu. V případě smlouvy mezi voličstvem a voliči při aplikaci Pečinkova paradigmatu se jedná pouze o spotřebu jako takovou a nic jiného, tj. dluh se stává hnusným prostředkem realizace smlouvy mezi volenými a voličstvem. Není bez zajímavosti, že pokud by některý z politiků okradl své vlastní dítě, tyto peníze použil na vlastní spotřebu a vyšlo to na veřejnost, tak by měl s politickou kariérou konec. Když se však totéž děje na celostátní úrovni se státní pokladnou, tj. vůči nám všem, až tak ostré odsouzení najednou nepoužijeme! Opět zapůsobila propaganda zastánců klientského socialismu, kteří občanům vnucují myšlenku, že neustále zvyšující se dluhy státu do budoucna nejsou až takovou tragédií, že se jedná o jakási nic neříkající účetní čísla, nestrašte lidi proboha nějakými argentinskými scénáři! Ostatně nedovedu si představit, jak by se současná vláda vypořádala se situací, kterou ona sama zvyšováním dluhů chystá našim potomkům...

Opět, dokud voliči nepochopí, že žít ve spotřebě na státní dluh je totéž, jako okrádat vlastní děti, bude Pečinkovo paradigma stále přežívat.

Argumentace proti klientskému socialismu

Myslím, že pokud pravicoví politici při svém působení na voliče v příštích volbách použijí jednak návod na zavedení lidového kapitalismu tak, jak je navrhován v minulém článku, a současně použijí také argumentaci o hyenismu klientského socialismu, mohou vcelku úspěšně rozbít mýty, na nichž je Pečinkovo paradigma postaveno. I tak při boji proti Pečinkově paradigmatu stále existují určitá úskalí:

1) Argumentace o nesprávnosti systému přerozdělení musí znít velmi prakticky a nesmí v žádném případě sklouznout do filosofické roviny „zdvižených prstů Mirků Dušínů, jediných spravedlivých". Morálka a apel na ni je ve volbách vysoce praktická záležitost a musí být proto použita praktická, až pragmatická názorná vysvětlení. Jinak řečeno, podobně, jako jsou voliči schopni přijmout praktické závěry výhod lidového kapitalismu, měli by být schopni přijmout praktické závěry o nesprávnosti a nespravedlnosti současného systému přerozdělení.

2) Hlavním úskalím boje proti Pečinkově paradigmatu je sama svůdnost použití argumentace klientského socialismu ústy pravicového politika. Nelze na jedné straně bojovat proti Pečinkově paradigmatu, a přitom, ať už přímo nebo nepřímo, jej obhajovat nebo nabízet. Zde se jedná o obecný problém jakési „čistoty" ve vlastních řadách pravice. Pokud se však volební kampaň pravice postaví na správných základech, každá odchylka tohoto typu (tj. obhajoba klientského socialismu z vlastních řad) bude na první pohled patrná a tedy řešitelná.

Kromě toho by součástí argumentace proti klientskému socialismu měla být také otázka prosperity. Průvodním jevem klientského socialismu je totiž zaměření se na spotřebu a přerozdělení, nikoliv na prosperitu. V současné době jsou jevy jako nižší růst HDP, než jaký by mohl podle ekonomů být, vysoká nezaměstnanost, snižování počtu podnikatelů atd. velmi patrnými skutečnostmi, a proto je argumentace o „neprosperitě klientského socialismu" jednoduše použitelná.

Když se vrátíme k otázce položené v titulku minulého článku, myslím, že pokud se nabídne myšlenka lidového kapitalismu a současně se použije vysoce praktická argumentace o hyenismu a nízké prosperitě systému klientského socialismu, má pravice velkou šanci nejenom překonat Pečinkovo paradigma, ale dokonce má také šanci úplně rozbít mýty, na nichž je postaveno.

Ilja Kraval, narozen v r. 1957, externí konzultant softwarových firem v oboru moderních informačních technologií.