1998-2005: Kontrarevoluce levice

1998-2005: Kontrarevoluce levice

Martin Říman

Volby, které proběhnou v červnu 2006, odpoví na otázku, zda stále platí tzv. "Pečinkovo paradigma", formulované v Revue Politika 11-12/2003. Pokud voliči potvrdí v pozici ČSSD (a je téměř jedno s jakými souputníky, dokonce je i jedno, zda by první na pásce byla ČSSD nebo KSČM, podstatný je společný zisk 101 a více mandátů), pak se definitivně potvrdí, že nadpoloviční většina obyvatel české kotliny a moravských úvalů i nadále preferuje ne úplně svobodné žití na dluh, pod paternalistickým dohledem státu a bez ohledu na budoucí následky. Tato "společenská smlouva" jako by trochu připomínala tu ze sedmdesátých let. Tehdy Husák nabídl frustrované generaci pražského jara klid a jistý komfort na chatách a chalupách výměnou za totální rezignaci na politiku a život veřejný.

Dnešní generace nemá důvod být frustrovaná. Minimálně lidé, kterým bylo v roce 1989 do 35 let, měli a mají své životy plně ve svých rukou. Mohou ovládnout ekonomiku, kulturu i politiku této země. Mohou odmítnout pečovatelský syndrom státu, který ovládá většinu generace jejich rodičů a prarodičů. Každým rokem je jich více a těch, kteří se narodili a svou produktivní éru prožili v režimu, jenž jim nalinkoval celý život, a tudíž mají přirozený strach z dnešní doby, stále méně. To není cynismus, prostě je to tak. Přesto se nezdá, že by společenská smlouva, nabízená levicí, ztrácela nějak výrazně svou podporu. I značná část nové generace s chutí přijímá péči státu a je ochotna zaplatit cenu v podobě volební podpory straně (stranám), kterou (které) sice nijak zvláště nemusí, ale alespoň nabízí ony "obědy zadarmo". V tom se neliší od ztracené generace sedmdesátých let. S tím rozdílem, že tak činí dobrovolně.

Proč je ČSSD (a s ní KSČM) úspěšná?

Každý, kdo by chtěl prolomit pevné předivo této společenské smlouvy, by měl nejprve hledat zdroje, které z této abstraktní konstrukce vytvářejí reálnou nabídku atraktivní pro rozsáhlé zájmové a sociální skupiny společnosti. Jakkoli se politika levice může zdát chaotická a bezkoncepční, jak ukážeme dále, není tomu tak. (V dalším textu budu používat termínu "levice" i v případech, kdy se jedná o vládní politiku ČSSD. Je totiž stále zřejmější, že politiky ČSSD a KSČM jsou si stále více bližší a vzájemně zaměnitelné.)

Minimálně v jedné věci dělá levice velmi konzistentní politiku. A to právě takovou, která jí umožňuje rozšiřovat "smluvní partnery" zmíněné smlouvy. Použiji-li pro lepší ilustraci marxistický slovník, pak tou politikou je vytrvalá proletarizace většiny společnosti. Ideálním světem je pro ni společnost ve tvaru spláclé hrušky, kde nahoře je tenoučká vrstvička vládců a dole rozsáhlá skupina; společensky sice velmi diferencovaná (od lidí ze základním vzděláním až po univerzitní profesory), mající však jedno společné - závislost na státu. Je to společnost velmi podobná té komunistické s tím rozdílem, že socialisté ani "noví" komunisté nemají potřebu znárodňovat majetky. S třídou "velkokapitalistů" se totiž vždy nějak dohodnou. Už jen proto, že je k dispozici velký balík pro velmi omezený počet vyvolených. Nakonec je to pro všechny zúčastněné výhodnější, protože za rigidního komunismu museli nominálně být chudí všichni. Jedinou potenciálně nebezpečnou je mezivrstva, která není na státu závislá svou mzdou nebo postavením - tedy podnikatelé, živnostníci, svobodná povolání. Za normálních okolností bychom použili pojmenování "střední vrstva", ale význam tohoto termínu byl českou mediálně-kulturní frontou zcela deformován od původního smyslu lidí materiálně a duchovně nezávislých na vládní moci na vrstvu honosící se sice jakýmsi formálním vzděláním, ovšem o to více závislou na státních přerozdělovacích mechanismech. Jejich počet je pomocí nejrůznějších administrativních mechanismů soustavně snižován. Mezi ty, kteří tvrdohlavě zůstávají, jsou rozsévány regulační miny, jež staví jednotlivé skupiny proti sobě, někoho zvýhodní vůči někomu jinému, a tak opět zvyšují závislost na státu. Výsledkem je společnost, která svou podstatou nakonec překonává Pečinkovo paradigma - už to není vypověditelná společenská smlouva, je to vztah vládce-ovládaný.

Pokud se někomu zdá toto tvrzení přehnané, pak ať se zamyslí nad určujícími vládními projekty přelomu tisíciletí: vstup do EU; legislativní smršť; reforma veřejné správy; investiční pobídky a reforma veřejných financí. Všechny posilují stát, stále více občanů se stává závislými na vládní vůli a stále méně prostoru zbývá pro skutečnou střední třídu.

Evropská unie

Vstupem do EU jsme byli nuceni přijmout evropskou regulaci, která má a bude mít dalekosáhlé důsledky ve struktuře ekonomiky. Náklady na vstup do kteréhokoliv odvětví se enormně zvýšily, což logicky bude znamenat typ hospodářství, kde v každém oboru existuje několik málo velkých a silných korporací, které jsou schopny regulaci nejen snášet, ale dokonce ji i ovlivňovat ve svůj prospěch. Tedy přesně to, co preferují sociální demokraté.

Přistoupení k EU znamená také akceptaci její dotační politiky. Pomineme-li její inherentní neefektivnost, pak daleko zhoubnější je její vliv myšlení celé společnosti. Obce, firmy, živnostníci, občanská sdružení - ti všichni přestávají spoléhat na vlastní síly, odhad vlastních schopností, rezignují na sebedůvěru a vzhlížejí k potenciálně dosažitelným subvencím z EU. Investují obrovské úsilí do sepisování projektů a jejich "prolobbovávání". Všechna tato zcela neproduktivní činnost, která nezvýší společenské bohatství ani o haléř, se děje na úkor skutečné práce. Profitují z ní pouze tisíce vzdělaných a dobře placených poradců, manažerů, finančníků a právníků. Ovšem oni i potenciální příjemci dotací tím jen upevňují svou závislost na veřejné moci, jedno zda pražské či bruselské.

Přihlášením se k EU jsme vstoupili do světa deformovaného byrokratickou mocí. Jeden autor jej trefně přirovnal k nemocnému Španělsku konce 16. století: "Hospodářské poměry byly takové, že se člověk stal buď studentem, mnichem, žebrákem nebo byrokratem. Žádné jiné možnosti nebyly." Když zaměníme mnicha za aktivistu NGO (nové náboženství) a žebráka za příjemce sociálních dávek, máme prostor EU popsán velmi plasticky. I tento evropský trend velmi podporuje představu levice o podobě společnosti.

Legislativní smršť

Legislativní smršť neznamenala prakticky nic jiného než balíky regulačních opatření, často nad rámec požadavků EU. S důsledky pro nezávislé životy stejnými či spíše ještě více omezujícími jako v popisu důsledku vstupu do EU. Více též v dalších bodech.

Reforma veřejné správy

Reforma veřejné správy posílila moc byrokracie, a to výjimečně zákeřným způsobem: pod hesly o decentralizaci moci a přiblížení správy směrem k občanům.

Vznik krajů vytvořil novou úřednickou vrstvu, která v sobě nenese jistou pokoru - byť vynucenou -, jíž se vyznačovala přeživší předrevoluční stará garda. Ta byla jednak vycepovaná od komunistů k poslušnosti, jednak si v novém režimu přece jen nebyla úplně jista, co si může dovolit. Pamatuji si, když jsem v roce 1994 nastoupil do funkce šéfa okresního úřadu, jak za mnou přišel vedoucí živnostenského odboru s otázkou, zda má postupovat liberálně či rigidně. Pochybuji, že dneska se někdo z nové generace úředníků takovými dotazy obtěžuje. Jejich heslem je "zákon jsem já". V tomto duchu jsou vydávána zcela absurdní, většinou alibistická rozhodnutí, podle kterých se nedá žít ani pracovat. To však nové mocipány nijak netrápí.

Za jeden z ilustrativních vrcholů arogance považuji rozhodnutí jednoho krajského úřadu ve věci povolení autobusové linky jistému malému dopravci. Ten člověk po státu nic nechtěl - pouze jezdit se svým autobusem po trase, o které si myslel, že by mohla být pro cestující (a tedy i pro něj) zajímavá. Nežádal ani žádnou dotaci, jen to povolení. Už to je podivné: proč žádat svolení, aby mohl plně na vlastní riziko poskytovat tuto jednoduchou službu? Ale nedosti na tom. Úřad povolení vydal, ovšem s tím, že linku lze provozovat od půlnoci do tří ráno a od půl jedenácté večer do půlnoci. Po "zbytek" dne nikoliv, protože, jak stálo ve verdiktu, "v tuto dobu je dopravní obslužnost na uvedené trase zajištěna dotovanou dopravou jiných firem". Zajisté, že reakcí nového typu úředníka by bylo, že postupoval podle zákona. Ovšem ten má obvykle jistý manévrovací prostor - jak dobře věděl onen vedoucí živnostenského úřadu. Daleko prozaičtějším vysvětlením takového chování je alibismus, očekávaní protislužby a "obchodní" dohody s konkurencí.

Vláda ČSSD znamenala požehnání také pro jinou třídu byrokracie - úřednictvo ústředních orgánů státní správy. Jestliže většina ministrů Klausových vlád byli lidé, kteří měli ambici své úřady skutečně řídit (už jenom proto, že když nevěděli, co jim do materiálu, který přinášejí do vlády, jejich podřízení napsali, mohli se stoprocentní jistotou očekávat naprosté zesměšnění od tehdejšího premiéra), ministři všech socialistických vlád ponechali své aparáty vlastnímu osudu. To samozřejmě nemůže dopadnout jinak než podle vzoru "Jistě, pane ministře", ovšem díky kontinentálně-bolševické tradici české kotliny o 500 % hůře.

Toto drzé a v mnoha případech zřejmě i kriminální chování se postupně rozlézá po celé veřejné správě. Ani předrevoluční úředníci nejsou padlí na hlavu a nové manýry si rychle osvojují. Bohužel se zdá, že politická vedení veřejných institucí napříč politickým spektrem nad byrokracií postupně ztrácejí bezprostřední kontrolu - dílem kvůli socialistickým novelám, které vlastní aparát činí stále nezávislejším, dílem proto, že revoluční nadšení vyprchalo a do politických funkcí jsou stále více nominováni lidé, kteří tuto práci berou jako rutinu - se všemi negativy, které toto slovo znamená.

Levice dokázala v průběhu sedmi let etablovat arogantní, mocichtivou a ke korupci náchylnou byrokracii, která se ani vzdáleně nepovažuje za služebníky státu a občanů, ale za feudální šafáře oprávněné sekýrovat poddané, jak se jim zlíbí. Vedlejším - možná primárním - produktem je pak oddanost této třídy jakékoli vládě s dominací levice. (Vím, že existují výjimky, a těmto se za tato příkrá slova omlouvám. Jsem však přesvědčen, že vědí, že jsou právě oněmi výjimkami, které bohužel potvrzují pravidlo.)

Investiční pobídky

Investiční pobídky znamenají skutečnou proletarizaci části české populace. Naštěstí zatím nijak velké. Více než cokoliv jiného z tohoto výčtu potvrzují snahu levice (všimněme si, komunisté proti tomuto "nadnárodnímu kapitálu" nijak neprotestují) rozdělit společnost na vládnoucí a ovládané. Drtivá většina investorů, které levice preferuje, totiž nepožaduje od českých zaměstnanců žádné speciální znalosti, pouze psychickou odolnost vydržet nastavené tempo. A nepožaduje téměř nic ani od českých firem nebo výzkumných pracovišť, s výjimkou podpůrných služeb a logistického zabezpečení. Své technologie mají tito investoři nastaveny tak, aby mohly být spuštěny kdekoliv na světě podle toho, která vláda bude tak hloupá a poskytne vyšší dotace. Stejně tak jsou připraveni kdykoliv odejít, pokud se náklady na přesun v určené době zaplatí.

Tyto firmy neznamenají pro českou ekonomiku z dlouhodobého hlediska žádný přínos v podobě transferu technologií. Jejich výzkum a vývoj zůstává v mateřské zemi, zde jsou sofistikované stroje přišroubovány k betonové desce a vhled českých zaměstnanců se omezuje na znalost, které tlačítko v který okamžik zmáčknout. (Když jsem byl studentem elektrotechnické fakulty, jeden profesor nám vykládal svou zkušenost z kterési africké země, kde měl za úkol vyladit složitý rádiový přístroj. Položil místní obsluze odbornou otázku "s jakou hloubkou modulujete", načež následoval nechápavý výraz a odpověď "no byl tady jeden Američan, tady udělal nožem takovou rýhu a říkal, že to máme vždycky nastavit na ni". Tak zhruba na této úrovni probíhá transfer technologií v případě většiny investic v rámci tzv. investičních pobídek.)

Může zaznít námitka, že je to pořád lepší, než aby oněch cca 50 tisíc lidí (to je oficiální počet pracovních míst vytvořených touto metodou) pobíralo podporu. To je ovšem velmi diskutabilní přínos: lidé nekvalifikovanou prací ztrácejí svůj potenciál a zaměstnat je bude v budoucnu ještě obtížnější. Z definice jde o neperspektivní strategii, kterou se socialisté snaží nahradit úbytek pracovních míst v postupně se rozvíjejících, přirozených ekonomických strukturách, jež svými zásahy zadusili.

Ovšem z hlediska závislosti společnosti na jejich moci jde o velmi výkonný koncept, který se navíc výborně propagandisticky prodává. A to hned dvakrát. Poprvé, když poklepávají na základní kámen takové továrny a do mikrofonu sdělují užaslému obecenstvu, kolik pracovních míst se díky jejich úsilí podařilo vytvořit. Podruhé, když člověk, který předtím díky nějaké socialistické restrikci přišel o místo (třeba zákazem prodeje něčeho ve stánku), jej opět získal v takto zřízené továrně. Skutečnost, že nejprve díky socialistům o místo přišel, není nikdy zcela viditelná a průměrný člověk si ji většinou neuvědomí. Ovšem spojitost "vláda - továrna - práce" je velmi transparentní.

Reforma veřejných financí

Reforma veřejných financí zdegenerovala ve dva projekty - zvýšení příjmů státu a útok na nejslabší a zároveň nejpočetnější skupinu občanů dosud nezávislých na státu, drobné živnostníky. Oba jsou ukázkovými příklady likvidace další části středostavovské základny společnosti. Není divu, že jejich architektem byl Vladimír Špidla, člověk s plně vyvinutou soustavou marxistických hodnot, převlečenou však do moderního střihu, jak ji formulovali G. Lukács, A. Gramsci a další. (To jen na okraj pro ty, kdož nad tímto člověkem v tomto bodě poněkud tápou, neboť je klame, že za minulého režimu byl - prý - téměř disidentem.)

Zvýšení daní znamená růst vládní redistribuce zdrojů. O větším dílu vytvořeného bohatství tedy nerozhodují jeho tvůrci, ale politická moc, případně její byrokrati (viz výše). Ekonomové by konstatovali, že alokace vzácných zdrojů právě tímto způsobem není nejefektivnější. Dovolím si tvrdit, že to by ještě nebylo to nejhorší (pokud se nejedná o 100 % zdrojů jako za komunismu). Nebezpečnější je, že několik desítek miliard ročně navíc umožňuje vládě učinit závislou na svých subvencích další část obyvatelstva.

Sada opatření namířených proti drobné podnikatelské třídě (minimální daň, vyměřovací základ, švarcsystém a další) byla zcela přímým a adresným útokem na početnou základnu obyvatel, která člověku, jakým V. Špidla je, musela být trvalou noční můrou. Jde totiž téměř o poslední významnou skupinu, která ze své podstaty od vlády nic nechce - kromě toho, aby byla státem ponechána na pokoji. Jestliže pro bývalého premiéra to byl problém primárně ideologický, pro pragmatickou část ČSSD jde o lidi, kteří jsou nezávislí, a tudíž nemají ekonomický důvod volit ČSSD. Tak či tak, v obou případech bylo zvoleno stejné řešení - likvidace. Vzpomeňme jen na téměř identické věty Špidly a Sobotky o tom, že kdo z živnostníků nedokáže vydělat ani na minimální daň, ať podnikání nechá - a jde na úřad práce nebo do továrny vzniklé díky naší politice, znělo v podtextu.

Závěr

Na počátku této úvahy jsem si položil otázku, zda i příští volby budou poznamenány "Pečinkovým paradigmatem", tedy ochotou rozhodující části společnosti vyměnit svobodu, příležitost a vlastní sebevědomí za socialistickou velkovýkrmnu. Popsal jsem nástroje, díky nimž levice dokáže získávat nové klienty. Jak vidno, jde o velmi účinný systém, který dělá ze značné části obyvatelstva voliče ČSSD, resp. KSČM prakticky nevyhnutelným způsobem.

Zcela otevřeně je nutno konstatovat, že pravice takovým systémem nedisponuje - a když, tak zdaleka ne pro tak rozsáhlé skupiny společnosti (nízké daně, ochrana majetku a tradičních hodnot apod.).

ČSSD jako dosavadní lídr na levici provedla za dobu své vládní angažovanosti skutečnou kontrarevoluci - vzhledem k ideálům i praxi první poloviny devadesátých let. Úsilí o společnost svobody, příležitosti a nevynucené solidarity nahradila společností závislosti, závisti a státního paternalismu. (Poučený) cynik by konstatoval, že to je přece prostředí českému etniku vlastní. Proto je zřejmě i údiv nad ochotně se přidávající mladou generací nemístný.

Na úplný závěr tohoto pokusu o analýzu důsledků politiky ČSSD si dovolím přejít na půdu prognostiků. Jaká je za této situace volební vyhlídka? Získaly dnes již evidentně spojené a spolupracující síly levice dostatečnou většinu definitivně závislou na vládních subvencích?

Pokud by se rozhodovaní voličů odehrávalo výlučně v racionální rovině, pak odpověď jednoznačně zní "ano". Pravidla hry známé jako "vězňovo dilema" jinou možnost ani nepřipouštějí. Jednoduše řečeno, neexistuje člověk, který by svůj hlas odevzdal na základě úvahy o tom, který projekt penzijní reformy je pro společnost nejperspektivnější nebo jaká daňová reforma má nejpozitivnější vliv na růst HDP. Lidé jsou totiž vedeni k tomu, aby maximalizovali své zisky, ne zisky svých bližních.

Lidské rozhodování však ovládají především emoce. Obzvláště rozhodování tak komplexní a mnohovrstevné, jakým bezesporu výběr volebního lístku je. A díky tomu odpověď na položenou otázku zní "zdaleka ne". Kombinace únavy z dlouhého vládnutí jedné garnitury, personálních chyb a obecné lidské touhy zkusit "to" jinak je třaskavou směsí.

Pravice (a to je dnes jen ODS) stojí před úkolem namíchat koktejl, který se nezpronevěří jejím ideálům (musí však mít na paměti, že pro značnou část voličů jsou téměř nepochopitelné) a zároveň umně využije zákonitostí vývoje "stavu mysli" veřejného mínění. Kontrarevoluci levice lze porazit jedině jejími vlastními zbraněmi. V polovině devadesátých let ji započala výhradně na kulturně-ideové úrovni. Spálená země, vláda tunelářů, zpackaná privatizace - to nejsou termíny, které by jakkoliv odrážely realitu. Byly a jsou to abstraktní symboly vyjadřující rozpoložení významné části národa, zmatené překotným vývojem a toužící po jistotách a stabilitě předchozího období. Postupně se staly legendami, podobnými těm o sv.Václavu a husitech. Na první polovinu devadesátých let proto nelze - v politické rovině - nijak navázat. Porazit dnes levici lze jedině vytvořením nových mýtů, vycházejících z jejího osmiletého vládního angažmá. Ne že by tady nebyly, jen je třeba je vypointovat.

Autor je poslancem PSP ČR za ODS a stínovým ministrem dopravy.