1968: Konec jedné, ne zcela velkolepé iluze

Sem tam si mohu dovolit psát v pluralis majestaticus, protože podávám zprávu ve jménu tří intelektuálů a spisovatelů, a sice o sobě samém a o svých dvou česko-moravských přátelích. Abych se po publikování tohoto textu vyhnul zbytečným sporům, představím své přátelé jako XY a YX.

Jsme rádi, že naše společenské úlohy (a prý i „povinnosti") po onom příliš sametovém pražském převratu v listopadu 1989 již skončily. Zbývá nám napsat ještě dvě nebo tři knihy a záležitost, které se jinak pateticky říká život, je pro nás uzavřena. Skutečnost‚ že i náš odchod z české literárně-intelektuálně-politické scény, na níž jsme více než padesát (mnozí přes šedesát) let hráli zčásti padouchy, „inženýry lidských duší", někdy dokonce hrdiny, harmonizuje s naším penzionováním a definitivním odchodem z tohoto světa, je pro nás vlastně šťastnou shodou okolností. Našim současníkům nemáme vlastně už co říci...

Mesianistický komplex

My, česko-moravští „osmašedesátníci" - pro tehdejší fundamentalisticky smýšlející západní levici nepochopitelná směska nespokojených „buržoazních elementů", blouznivých socialistů, bigotních a tolerantních křesťanů, zapomenutých a zapovězených sociálních demokratů, polepšených komunistů a reformních komunistů, bývalých stalinistů, trockistů, ba dokonce maoistů -, jsme v srpnu 1968 po krátkém Pražském jaru žalostně ztroskotali, protože jsme se domnívali, že vlastníme téměř všechnu pravdu tohoto světa. Zůstali jsme v klinči mesianistického komplexu a víry, že náš totalitně-komunistický svět, v němž jsme uvízli po komunistickém puči v únoru 1948, dokážeme polepšit. Naši reformní komunisté se nehodlali vzdát nadbytku svých rudě zbarvených iluzí o sobě samých a o svých, po tragickém roce 1948 s dvacetiletým zpožděním objevených občanských ctnostech. Oslněni vlastní důležitostí a velkou rolí, kterou jsme i my, intelektuální ochotníci, na světovém jevišti velké politiky v roce 1968 náhle hráli, jsme byli pevně přesvědčeni o tom, že dokážeme přelstít brutálně násilnické dějiny, jak nám je diktovala Moskva.

Čeští reformní komunisté, v dobách stalinistického teroru v padesátých letech někdy až trapně pravověrní literární propagandisté a veršotepci ve službách komunistické strany, později slavné osobnosti Pražského jara a žalostní ztroskotanci v srpnu 1968, nebyli nikdy - a nejsou dodnes - schopni si přiznat, že od svého vstupu do politického života a do politiky, jak ji po dvacet let po komunistickém puči v únoru 1948 v dobách násilného pochodu do šťastné budoucnosti směrem ke komunismu a socialismu provozovala Gottwaldova „vedoucí síla společnosti", byli vlastně členy strany organizované podle principů mafie. Bylo to až absurdní, ale jen málokteří to byli ochotni v roce 1968 přiznat. A jak trapné! Četní stalinisté ve službách KSČ, soudruzi odpovědní za českou mizérii po únoru 1948, se na jaře 1968 převtělovali do rolí mesiášů s lidským ksichtem...

„Kmotři" komunistické mafie seděli v Ústředním výboru strany; v jejich rukou byla ve společnosti zglajchšaltované po leninsko-bolševickém způsobu veškerá moc, rozhodování o osudu každého jednotlivého občana a všech jim podřízených mafiánů většího nebo menšího kalibru. Kdo se ideologicky „odchýlil" od momentálně předepsané a často měněné „linie", v níž velkou roli hrála zkorumpovaná partajně-mafiánsko-intelektuální smetánka i stranou privilegovaní literáti, kdo se poslušně a disciplinovaně nepodřídil a ještě úžeji „nesemkl" kolem „zdravého jádra" strany, kdo nehájil a dostatečně tvrdě nevystupoval proti takzvaným „úchylkářům", „buržoazním elementům", „trockistům" nebo „ideologicky kolísajícím soudruhům", byl - jak to také zákony mafie předepisují - zlikvidován.

Žádná revoluce a následující desítiletí teroristického bolševismu nepožraly od roku 1917 do konce padesátých let
XX. století tolik obětí, jako leninsko-stalinský, socialisticko-komunistický režim pod vedením Sovětského svazu.
A československá komunistická, tak zvaná „rodná" strana, nám pod vedením sovětských soudruhů připravila v únoru 1948
a potom o dvacet let později dvě novodobé Bílé hory, nejprve dvacet let trvající teror a lámání páteří a po pražském jaru 68 marasmus, dalších dvacet tak zvané „normalizace".

Hospodářská krize poloviny šedesátých let 20. století, neschopnost „kmotrů" ji překonat a rostoucí nespokojenost mezi obyvatelstvem signalizovaly netrpělivým a po moci bažícím mladým „kmotrům", nastupujícím mafiánským kádrům, že - zaprvé - znejistělí, vesměs už i ideologicky senilní soudruzi-kmotři nahoře v Ústředním výboru KSČ jsou bezradní a z tohoto důvodu zranitelní a - zadruhé - že se od poloviny šedesátých let blíží čas k odstranění těchto starých, ideologicky unavených a užvaněných partajních „kmotrů", soudruhů už bez „revolučního" elánu, a k nástupu nové, neopotřebované generace stranických „kmotrů".

Koncem roku 1967 a na jaře 1968 dozrál čas ke vzpouře uvnitř strany a proti partajní mafii. Boj o moc uvnitř komunistické strany tehdy začal. A v této době, tedy koncem roku 1967, když jsem ve svém rodném městě Ostravě dostal Velkou cenu za literaturu za svůj první román Cesta ke hřbitovu a když bylo jasné, že od 1. ledna 1968, po osmi letech jako politicky nespolehlivý, buržoazní element, který se směl živit jen jako pomocný dělník, budu pracovat v ostravském nakladatelství Profil, jsem byl přesto opatrný. Mí přátelé, XY a YX, mi zdrženlivost zazlívali...

Leninisté s lidskou tváří

Nemíchej se do politiky, říkal jsem si. To, co se děje v komunistické straně, po tom ti nic není. Jen ať si soudruzi v soubojích o moc natlučou palice, to není tvoje věc. Buď rád, že po tolika letech smíš pracovat v nakladatelství a psát. To je pro tebe důležité, všechno ostatní, komunisté, KSČ a vše, co patří k tomuto údajně socialisticko-ideologickému krámu, ti může být klidně ukradené.

Mocenský boj v komunistické straně byl „povstaleckými", mladými a po moci toužícími soudruhy, kdysi stalinisty, na Západě a také obyvatelstvu v Československu propagandisticky „prodáván" jako „reformní hnutí", jako úsilí o „socialismus s lidskou tváří", a vychvalován jako povstání „pokrokových", čerstvých sil uvnitř komunistické strany proti překonaným stalinistickým dogmatikům. Polepšení reformní soudruzi, kteří se chápali jako „upřímní a poctiví" leninisté s lidskou tváří, chtěli vybudovat spravedlivý svět, samozřejmě i v budoucnu pod jejich velením. Nastupující nová generace stranických mafiánů vůbec nepomýšlela na to, že by se vzdala svého nároku na vedoucí roli ve společnosti nebo že by se s někým podělila o moc.

Mladým reformovaným „kmotrům" se opravdu podařilo vyrvat na konci jara 1968 moc v Ústředním výboru staré partajní mafii. A to bylo asi také všechno, co dokázali a za co si zaslouží chválu a uznání.

Politické programy reformních komunistů byly jen iluze.

Jedna z nich, iluze o „třetí cestě" ke všeobecnému štěstí, byla, jak se mělo brzy ukázat, nebezpečná, moskevskými soudruhy zakázaná, v Praze však mocně vychvalovaná „specificky československá cesta" k socialismu s lidskou tváří. Po této nerealistické stezce pochodovali pražští reformní marxisté přímo do srpnové katastrofy a do dvacetiletého marasmu po ní.

Povstání intelektuální, v roce 1968 převážně radikálně levicově orientované mládeže ve Spolkové republice a hlavně v Paříži se v Praze příliš nevnímalo, a když, tak se skepsí. Vztah k západním „osmašedesátníkům" byl v Československu ambivalentní. Když němečtí studenti a intelektuálové zvedli hlasy proti svým otcům a dědům nakaženým nacistickým bacilem, proti starým náckům, kteří stále ještě rozhodovali ve vysokých úřadech, a když v Paříži demonstrovali studenti a mladí dělníci proti zkostnatělé státní byrokracii, pak v Praze sklízeli potlesk. Potlesk se však ztišil nebo zmlkl v okamžiku, kdy čeští studenti a intelektuálové viděli „pokrokovou" spolkově německou nebo francouzskou mládež na ulicích jejich měst s nadšením a velmi hlasitě vychvalovat Ho Či Mina a Mao Ce-tunga, a velmi často také Marxe a Lenina, jako mesiáše a zachránce světa.

Můj přítel, český básník staršího ročníku, krčil v květnu 1968 rameny: „Těm mladým lidem, kteří dnes v Německé spolkové republice a ve Francii volají po Ho Či Minovi, po Mao Ce-tungovi nebo po Leninově revoluci, chybí dvacetiletá zkušenost bytí v totalitárním socialisticko-komunistickém systému."

Rozdíly mezi jistě oprávněnými protesty západní intelektuální mládeže a československým jarem 1968 nikoho tenkrát v Praze příliš nevzrušovaly nebo neznepokojovaly; daly se sice rozpoznat, avšak v tehdejší euforii se rády přehlédly. Ignorovala se skutečnost, že vůdci západoněmeckého protestního hnutí a takzvané APO (Aussenparlamentarische Opposition - Mimoparlamentní opozice) - jmenuji jen Rudi Dutschkeho, Daniela Cohn-Bendita, Fritze Teufela a také Joschku Fischera, bývalého německého ministra zahraničních věcí, a Gerharda Schrödera, bývalého německého kancléře, dnes ve službách Putina - byli převážně marxisticky nebo anarchisticky orientovaní průkopníci revolučního hnutí, jejichž cílem bylo „svrhnout kapitalistický systém", uskutečnit revoluci podle Maova či Leninova vzoru a etablovat „spravedlivou socialistickou společnost". Jejich „duchovními otci" byli, jak již řečeno, brutální komunističtí diktátoři Mao Ce-tung, Ho Či Min nebo Lenin, tedy „revolučníci", o kterých se v době Pražského jara reformní komunisté raději nezmiňovali.

Jen na okraj: Politickou podporu hledali pražští reformní komunisté a průkopníci „třetí cesty", Alexandra Dubčeka nevyjímaje, několik dnů před vpádem vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 do Československa u rumunského diktátora Nicolae Ceausesca a u Josefa Broze Tita, tehdy již duševně sešlého jugoslávského vůdce, ba dokonce i u čínských komunistů. Ceausescu a Tito byli tehdy pražskými reformními komunisty „prodáváni" jako průkopníci třetí cesty, jako upřímní, demokraticky smýšlející soudruzi a obdivovatelé Pražského jara 1968. Jak trapné!

Bouřlivý vývoj v Praze před okupací 21. srpna 1968 otevíral překvapivé cesty. Čeští reformní komunisté, kteří, jak již řečeno, nebyli ochotni se ideologicky odvolávat na Maovo „učení", na Ho Či Mina nebo na Lenina, ztratili v poslední fázi jara 1968, od června do 21. srpna, iniciativu a také podporu lidu. O „socialismu s lidskou tváří" nebo o nějakém Maovi,
Ho Či Minovi či Leninovi už nechtěl národ procitlý z dvacetiletého marxistického ochrnutí nic slyšet. A když po tragickém 21. srpnu 1968 psali definitivně ztroskotavší reformní komunisté a hlavně frustrovaná mládež vápnem na zdech zoufalý výkřik - Lenine, vzbuď se, Břežněv se zbláznil! -, pak to byl pro šokovaný lid jen zlý a ironický závěr iluze, která nesla jméno pražské jaro.

Zpět na Západ: Mimoparlamentní, převážně anarchistická opozice sice nenašla ve Spolkové republice - stejně jako ve Francii - podporu „revolučních mas" (ty neměly společně s radikálními studenty v úmyslu dobývat ani ulice, ani stát), dosáhla však toho, že zcela ustrašený německý a francouzský, převážně zastaralý, konzervativní establishment musel po roce 1968 se skřípěním zubů přistoupit k reformám, které západní demokracie ozdravily.

To však nebyl případ Československa po ztroskotání Pražského jara 1968.

Návrat do padesátých let

Po vpádu vojsk Varšavského paktu 21. srpna 1968 do Československa nastala v zemi takzvaná „normalizace", násilný návrat do padesátých let, na dalších dvacet let zpět do samovlády partajních kmotrů dosazených Moskvou.

Čtyřicet let po bolestném roce 1968 se někdejší partajní mafiáni, údajní hrdinové Pražského jara 1968, cítí a prezentují pořád ještě jako velkolepí reformátoři, které musí obdivovat celý svět. V obnovené české demokracii se po roce 1989 mnozí povýšili na soudce ve věci politické morálky a cítí se ukřivděni a uraženi, když jim, starým reformním komunistům, teď už důchodcům, dnešní česká generace připomíná jejich „gottwaldovské" mládí v modrých svazáckých košilích s rudými srdci pod nimi, oddanost stalinismu ve službách partajních „kmotrů" a jejich selhání v roce 1948 a po něm. Ještě dnes si bývalí, především intelektuální mafiáni, kdysi ve službách stalinistické KSČ, troufale dělají nárok na to, aby jejich kruté omyly, jejich intelektuální selhání, jejich znásilňování celého českého politického, hospodářského i kulturního života, jejich zločiny, které páchali i na české literatuře v letech po komunistickém puči v roce 1948, byly srovnávány pouze s velkolepými a tragickými omyly bohů ve starořeckých tragédiích a bájích. Komunističtí intelektuálové, kteří v letech 1948 až 1968 tak žalostně selhali, se dodnes dovolávají práva na doživotní světskou slávu. Jejich spoluodpovědnost za léta gottwaldovsko-stalinského teroru, jejich členství ve zločinecké marxisticko-leninské mafii, má být jednou provždy zapomenuto. Dodnes uplatňují nárok vynášet konečné rozsudky nad slabostmi a selháními lidí, jimž v době, kdy dvacet let (1948-1968) patřili ke komunistickými kmotry privilegované vrstvě, pomáhali ve jménu marxisticko-leninské ideologie lámat svým spoluobčanům páteře, křivit charaktery, znásilňovat a ponižovat je. Ještě dnes se vztekem reagují tito staří ztroskotanci českých, podle zákonů marxisticko-leninské ideologie jimi po léta násilně přetvářených, ba znásilňovaných dějin na zjištění, že českému a slovenskému lidu nešlo v roce 1968 vůbec o nějakou reformu socialismu nebo komunismu, ani ne o to nasadit tomuto překonanému a vyčerpanému, násilím vládnoucímu systému lidský ksicht, nýbrž o návrat k normální demokracii.

„Naši stárnoucí stalinisté, kdysi reformní komunisté, dnes bojovníci za demokracii, se podobají našim bývalým nacistům v někdejších Sudetech," napsal nedávno mladý český historik. „Také oni," pokračoval, „vystřízlivěli teprve poté a přerodili se hbitě - v uvozovkách - v ,demokraty', když je dějiny právem koply do zadku. Přesto," píše historik dále, „obdivuji s pocitem hořké ironie naše bývalé soudruhy stalinistického ražení stejně jako bývalé nacisty: většina z nich měla vždycky, za každého režimu, dobrý nos na dějiny, které rozdělují a udělují moc - vždycky, za Stalina, za Hitlera i dnes, přebíhali a přebíhají vždy na ,správnou stranu barikády' a v každé době se nám prezentují a vnucují jako majitelé všech pravd a jako kazatelé morálky."

To nejlepší, co lze o píšících intelektuálech po srpnu 1968 říci, zní zahořkle: V krátké době Pražského jara jsme se osvobodili od zahanbující stalinistické minulosti, nebo jsme se pokoušeli od ní osvobodit. Nepochopili jsme však, že velké dějiny, ta lstivá mrcha, nebyly ochotny řídit se našimi nerealistickými sny. A nedošlo nám, že kostky, které určily náš trapný, někdy dokonce zahanbující osud, byly vrženy v únoru 1948. Tento fakt jsme velkoryse přehlédli a byli za to také neodkladně potrestáni.

Pokořený lid se po srpnu 1968 cítil právem podveden a připraven o námi slibovanou budoucnost se socialisticko-lidskou tváří, a nechal nás i reformátory proto krátce po tragickém 21. srpnu 1968 padnout jako horký kaštan. Československá dělnická třída a československý lid, za který reformátoři Pražského jara prý bojovali, podpořily jejich „boj", tedy i Dubčeka, generální stávkou mezi 12. a 13. hodinou, tedy v polední přestávce...

Od 24. srpna jsme se mohli počítat mezi poražené soudobých dějin. A to se nás, literárních profétů, dotklo a urazilo nás.

Pronásledováni, s moskevskou pomocí po srpnu 1968 opět k pákám moci intronizovanými, ideologicky nikdy nekolísajícími soudruhy-„kmotry" nastrkáni do vězení, jako občané a autoři zakázáni, stáhli se i mí přátelé XY a YX s více než čtyřmi stovkami píšících intelektuálů a spisovatelů do podzemí. Mnozí z našich přátel a známých, kteří se poznamenáni četnými marxisticko-leninskými koňskými léčbami stali přijatelně normálními občany až tehdy, když je partajní mafie po srpnu 1968 vyhnala ze společnosti do podzemí, připojili se k nám, „kontrarevolučním elementům". A teprve jako bezmocní a bezprávní, zavržení intelektuálové a deklasování občané, znovu objevili v rámci takzvaného třídního boje poztrácené nebo zapomenuté ctnosti. Pronásledovaným a vtlačeným do malého prostoru se v duchovní opozici nebo v exilu podařilo českým, moci zbaveným intelektuálům v podzemí nebo v západní cizině zachránit svobodnou českou literaturu, umění a vědu před glajchšaltováním podle moskevského nebo východoberlínského vzoru a zachovat svobodného ducha, který od biblických dob vane, kam se mu zlíbí, a nepodřídil se nikdy ani jedinému usnesení ústředních výborů komunistické partaje.

Ale dějiny, o kterých jsme se domnívali, že nám straní, nám zase jednou vyvedly zle ironický kousek: čím více komunistický, zkorumpovaný režim sám sebe v masochistickém záchvatu mrzačil, tím důležitější se stávala role moci zbavených spisovatelů a intelektuálů v duchovním podzemí Prahy a v exilu. Náhle byli čeští autoři, kteří nikdy nesloužili totalitním režimům, anebo už nebyli ochotni patolízalsky přisluhovat ideologicky obscénnímu komunistickému systému, vyzdviženi do role morální instituce a zpovědníků našich hřešících bližních. Nejpozději po obdivuhodném manifestu Charty 77 převzalo jeho prvních 350 signatářů, intelektuální elita národa, duchovní moc a všemocná a všudypřítomná strana byla zatlačena do defenzivy. Ponížený a pokořený lid vyzdvihl ve své beznaději i mé dva přátele XY a YX do role mučedníků a intelektuálních mesiášů; lid jim odpustil jejich viny z doby, kdy ve službách partajní mafie chtěli vést své spoluobčany po stalinistických scestích k absolutnímu štěstí v komunismu, tak jako oni odpustili lidu jeho hříchy a rezignaci po srpnu 1968.

Absolutní morálka

Čas mezi roky 1969 a 1989 byl nejvíce povznášejícím obdobím v našem intelektuálním životě v podzemí české společnosti nebo v exilu. Viděli jsme se jako majitelé duchovní moci, pěstovali jsme velkou, přirozeně absolutní morálkou formovanou politiku, nenesli jsme však za ni a její následky žádnou zodpovědnost. Byli jsme majiteli povznášející pravdy, která byla tak velkolepá, že ani kritické kulturní přílohy vedoucích západních novin se nás neodvážily obtěžovat s otázkou nějaké přesné definice naší „pravdy" a co je to vlastně ten socialismus s lidskou tváří.

Bylo také pohodlné produkovat literaturu proti komunistickému režimu. Nedošlo nám však - nebo četným z nás píšících -, že disidentství je sice projevem občanské statečnosti, ale nikoliv literárně-estetickou kategorií. A jen komunističtí pisálci se odvažovali napadat disidentskou a exilovou literaturu a zpochybňovat její kvalitu. Zodpovědnost za všechny naše - i literární - neúspěchy a poklesky jsme mohli přišít všemocnému a všudypřítomnému komunistickému režimu a hlasitě hřímat: Jak velkolepými spisovateli, básníky a mysliteli bychom mohli být, kdyby nás komunisté nepotírali!

A nikdo z nás - nebo jen velmi málo kdo - nepostřehl lehkost tehdejšího intelektuálního, básnicko-spisovatelského bytí. Nepřítel, senilní komunistický systém s vyčerpanou ideologií a bez jediné rozohňující ideje, byl pro nás vítaný protivník, odsouzený od počátku osmdesátých let k dějinné prohře.

Po vítězství sametové revoluce na podzim roku 1989 jsme měli, tedy i mí přátelé XY a YX, pevně v rukou komunisty úprkem opuštěné vedoucí posty v tisku, v televizi, v rozhlase, stejně tak jako v nakladatelstvích a dokonce i v politice.

Můj přítel XY pronesl začátkem prosince 1989 patetickou řeč před dvěma sty tisíci Čechy na Letenské pláni v Praze, slíbil svým krajanům okamžité vypuknutí demokracie, plnou svobodu a už v příštích týdnech blahobyt srovnatelný se západní konzumní společností.

Ani ne po dvou letech byla ale doba českých spisovatelů a intelektuálů-disidentů u moci a v politice zase pryč. Mí přátelé XY a YX zase jednou v politice ztroskotali. Jejich politické programy z doby disentu a exilu se totiž v nemilosrdně tvrdé reálné politice ukázaly spíše jako politické metafory nebo jako specificky české iluze bez věcného a odborného obsahu. Tragika ztroskotavších českých spisovatelů-disidentů u moci a v nejvyšších kruzích politiky v letech 1990-1992 spočívala v prosté skutečnosti, že tito velkolepí kazatelé morálky nedělali žádnou reálnou politiku, nýbrž jako čestní intelektuálové byli pevně rozhodnuti uskutečnit své iluze z dob disentu.

Smetánka českých spisovatelů a intelektuálů a také mí přátelé XY a YX, kteří dvacet let svého života obětovali svobodě, se cítili a cítí - myslím si, že právem - ukřivděni. Na jejich místa nastoupili v létě 1992 technokrati a machři, kteří dodnes ovládají českou politickou scénu a - jak musíme rozhněvaně konstatovat - mistrovsky rozumějí manipulacím s lidmi i s majetkem, který si - odvážím si tvrdit, protože nikoho neuvedu jménem - nakradli. Václav Havel, ušlechtilý člověk, psal a přednášel - intelektuálně hodnoceno - velkolepé projevy, které sice vstoupí do dějin české literatury, lid je však nechápe nebo je nechce pochopit, neboť Havel mluvil o morálních principech, o poctivosti a o pravdivosti, tedy o tématech, která podstatná část lidu, přiznejme si to konečně, shledává jako otravná; přinejmenším jsou mu lhostejné...

A můj přítel XY, intelektuál a spisovatel, v obou oblastech autorita, spoluzakladatel a iniciátor pražské duchovní opozice, bývalý komunista, zavčas přeběhlý ke konzervativcům, stojí nyní opět na „správné straně barikády" a dohání, co v životě při násilném pochodu směrem k socialismu a komunismu zameškal, o co přišel, totiž uznání, slávu a peníze. YX, otec tří manželských a několika nemanželských dětí, si ve vysokém věku a jako zámožný důchodce obstaral mladičkou milenku a - konečně osvobozen od povinnosti hrát roli intelektuála nacpaného vznešenou pravdou a definitivní morálkou - napsal znamenitý pornografický román.

V očích generace po nás jsme my, „osmašedesátníci", veteráni, kteří prohráli mnoho ztracených ideologických nebo politických bitev, dnes jen vypravěči mnohdy užvaněných historek z naší minulosti, která lidi pod čtyřicet vlastně už nezajímá. A když se my, „osmašedesátníci", sejdeme, tak vidím zestárlé, věkem zesláblé cyniky nebo v několika málo případech spisovatele, kteří si stále ještě chtějí hrát na mesiáše a světanápravce, zkrátka intelektuální poražence dějin. A když vidím své známé nebo přátele takové, jací dnes jsou, pak jsem rád, že dějiny, které nás nechaly padnout, jsou k nám nakonec přece jen - svým zvláštně ironickým způsobem - shovívavé. Jak již bylo řečeno: Náš odchod z českého intelektuálně-politicko-literárního jeviště se časově shoduje s naším penzionováním nebo odchodem ze života. Mohlo to s námi, někdejšími majiteli pravd různých druhů, nebo s rádoby mesiáši nebo s bývalými mafiány ve službách strany a vlády, dopadnout mnohem hůř.

Přeložil Mojmír Jeřábek.