17. listopad 1989: Kdo se zasloužil nejvíce?

Vzpomínky na 17. listopad 1989 letos odstartovaly diskusi o příčinách tohoto zatím posledního zásadního zvratu v našich moderních dějinách. Vzrušená debata se vede na téma „Kdo se zasloužil nejvíce?". Byl to tzv. disent nebo „obyčejní lidé"? Na toto téma je možné diskutovat donekonečna. Osobně mám ale zato, že v roce 1989 byl rozhodující nikoliv vnitrostátní, ale mezinárodní vývoj. Nepopírám, že nakonec se věci v Československu seběhly z iniciativy domácí. Tvrdím ale, že bez příhodné mezinárodní situace by se nejspíš kupředu nepohnuly.

Komunistický normalizační režim byl postaven na několika pilířích, které se v průběhu 80. let postupně zhroutily. Prvním pilířem byla přítomnost sovětské okupační armády na našem území, zdůvodněná tzv. Brežněvovou doktrínou. Druhým pilířem byla hospodářská a politická podpora sovětského vedení československým komunistickým kolaborantům. Třetím pilířem bylo zdánlivě trvalé začlenění Československa do vojenských, hospodářských a politických struktur Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci. Na oddanosti těmto strukturám byla postavena celá československá normalizační moc.

V průběhu 80. let a zvláště po nástupu Michaila Gorbačova se však tyto pilíře stability rozklížily. Sovětský svaz byl politikou Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové postupně zahnán do defenzívy. Klíčovou roli přitom sehrála neschopnost Sovětů vypořádat se s vojenským odporem v Afghánistánu. Michail Gorbačov nakonec svou porážku uznal a vojáky z této země stáhl. Tím však zároveň definitivně zrušil Brežněvovu doktrínu tvrdící, že sovětský voják nikdy dobrovolně neodejde z prostoru, který jednou dobyl. A díky tomu se stal odchod sovětských armád z Československa reálnou alternativou.

Politická a hospodářská podpora Sovětského svazu Československu měla velmi reálné obrysy v podobě přístupu k levným surovinám a možnosti umísťovat naše zboží na sovětském „trhu" a v sovětském krytí našich zájmů především vůči Německu. Tato podpora poskytovaná Československu se ale s hospodářským úpadkem SSSR v 80. letech začala pomalu vytrácet. Sovětský svaz si stále více uvědomoval, že pro něj bude výhodnější vyvážet své suroviny a zvláště ropu na světový trh a za dolary než za stále méně kvalitní zboží od svých satelitů. A tvrdou měnu Sovětský svaz velmi potřeboval na nákup amerického obilí, protože sovětské kolektivní zemědělství nebylo schopno svou vlastní zemi uživit.

Konečně poslední pilíř normalizačního režimu představovalo pevné začlenění Československa do systému Varšavské smlouvy a RVHP. V rámci těchto uskupení vedených Moskvou si nikdo nemohl dovolit žádnou samostatnou politiku. Komunistické režimy tvořily pevný blok, který odmítal připustit jakoukoli účast nekomunistických stran na moci i samotnou myšlenku svobodných voleb jako základního nástroje pro sestavení vlády. Legitimita všech komunistických režimů tak byla odvozena nikoli od vůle voličů, vyjádřené ve volbách, ale od tzv. socialistických revolucí, které proběhly krátce po II. světové válce a jejichž étos postupně ve všech těchto zemích vyprchal.

Poslední ránu tomuto systému zasadil polský vývoj v 80. letech. Polákům se podařilo vytvořit a udržet i přes tvrdé represe nekomunistické odborové hnutí Solidarita, které dokonale zničilo tezi o tom, že komunistické strany hájí zájmy dělnické třídy. Když se na přelomu roku 1988 a 1989 komunisté v Polsku odhodlali k uspořádání polosvobodných voleb, důsledky pro celý komunistický blok byly nedozírné. Jakmile totiž jedna komunistická země víceméně svobodné volby připustila a SSSR odmítl nadále provádět proti této „kontrarevoluční" činnosti vojenskou intervenci, ocitli se komunisté u nás v pozici „nahého v trní". Nemohli již spoléhat na vojenskou, hospodářskou a politickou pomoc SSSR.

Nezanedbatelnou roli v celém tomto vývoji hrál i rozpad společné politiky sovětského bloku k pohybu svých občanů přes hranice směrem na Západ. Sovětský blok mohl fungovat jen tehdy, pokud všichni drželi basu a nikoho volně na Západ nepustili. Také zde ale došlo k postupné erozi tzv. železné opony. Historickou zásluhu na tom měli Maďaři, kteří jako první začali pouštět prchající východní Němce přes svou hranici do Rakouska.

Všechny tyto věci probíhaly řadu dnů, měsíců a v některých případech i roků před naším 17. listopadem 1989. A všichni jsme tyto věci tehdy pozorně sledovali a věděli jsme o nich. Nebylo dost dobře možné na tento vývoj nereagovat. Je dobře, že se iniciativy nakonec chopili studenti a události šly kupředu poměrně rychle a hladce. Nedělejme si ale iluze o tom, že se o našem vývoji rozhodlo u nás doma. My jsme pouze zaplnili prostor svobody, který byl vytvořen v důsledku mocenského úpadku SSSR. A ten byl způsoben především díky nekompromisní politice Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové v průběhu 80. let.