100 let české státnosti: příběh se šťastným koncem?

Dostal jsem věru nelehký úkol. Během pouhých patnácti minut mám připomenout minulých sto let. To je úkol, kterého se se ctí mohu zhostit pouze tak, že vyzvednu několik málo klíčových momentů nebo událostí, které považuji za závažné a o nichž si myslím, že by mohly podnítit úvahy o naší současnosti. Učiním tak v pěti tezích.
Teze první. Jakkoli mám mluvit o posledních sto letech, a k tomu mne vybízí i výročí vzniku Československa, nemohu přece jen alespoň na úvod nezmínit poslední, liberální fázi existence rakouského státu. Ne, nebojte se, nebudu ani plakat nad rozpadem monarchie, ani na ni nebudu nostalgicky vzpomínat. Chci pouze konstatovat, že před rokem 1918 jsme obývali stát, k němuž jsme byli většinově loajální a v jehož rámci jsme chtěli žít. Nejde jen o pocity, ale o klasickou českou politiku, která až do první světové války drží Palackého a Havlíčkovu premisu: Rakousko, a to reformované Rakousko, má smysl a Češi tento smysl chápou a uznávají. Politicky uspořádaný středoevropský prostor bohužel nevydržel a nebudu teď rozebírat, proč se tak stalo. Chtěl bych alespoň konstatovat, že Češi se za posledních šedesát let monarchie naučili, co to znamená ústavnost, politické stranictví, samospráva a vyspělá kultura, včetně rozvoje kulturních institucí, že na všechny tyto vymoženosti bylo možno v první republice navázat. Politicky je idea státu rakouského mrtvá – a nemá cenu ji oživovat. Měli bychom však mít dostatek úcty a smyslu pro svou vlastní minulost, abychom uznali, že to byl náš stát. (…)