Tošenovský to vzdal

Zároveň však Václav Klaus oznámil, že jeho rozhodnutí nekandidovat na předsedu ODS se nijak nemění, a dva vlivní členové ODS - Topolánek a Lastovecká - prohlásili, že tomuto rozhodnutí pevně věří a jeho změnu by považovali za velmi špatnou.

Fascinace Klausem, leckdy pochopitelná, u jeho politických nepřátel mnohdy až směšná, je taková, že všechna hodnocení vycházejí z představy nového Klause v čele ODS. Klaus odstoupí, Neklaus se zvolí a na dalších deset let je vystaráno. Všechny komentáře pomíjejí procesy nutné k tomu, aby se struktura strany přizpůsobila odchodu tak silné osobnosti, jakou Václav Klaus nepochybně je. Přitom vědomí tohoto procesu zaznělo i v Tošenovského abdikačním projevu, pravda okrajově. ODS se nachází v jakési mezifázi: na vrcholné úrovni zůstávají zachovány prvky počátku devadesátých let, ale na úrovni komunální existují silné a autonomní místní struktury, které dnes již jednoznačně odvozují svůj volební výsledek od vlastní práce a vlastních osobností. Že je vzrůst důležitosti silných regionálních organizací na postupu, to ukázal například způsob vyjednávání na posledním volebním kongresu ODS. Většímu vlivu regionů brání jediné - svoji sílu a význam se teprve učí používat.

V ODS probíhá jednoznačné emancipační hnutí regionů jako přirozený a pozvolný proces. V zásadě jedinou pozicí, která byla z tohoto procesu vyňata, byla funkce předsedy strany, a to právě díky výjimečné osobnosti Václava Klause. Ale ani osobní pozice Václava Klause mu neumožňovala podstatným způsobem ovlivňovat výběr místopředsedů; ten už byl vyhrazen vzájemným dohodám regionálních reprezentací disponujících na kongresu většinou.

V zásadě dnes ODS nepotřebuje nového Klause, naopak potřebuje, aby proces vnitřních změn ve straně pokračoval až do nejvyšších pater stranické politiky. Proto je tak důležitá změna v osobě předsedy, a proto je také mnohem méně důležité, kdo tímto předsedou bude. Nezapomínejme, že předseda, který ODS povede do parlamentních voleb v roce 2006, bude zvolen až na kongresu v roce 2004, nikoli v prosinci 2002.

Volební rok 2002 ukázal, kde jsou limity úspěšnosti pod Klausovým vedením. Je úplně jedno, zda si antipatie značné části společnosti i potencionálních voličů ODS Václav Klaus skutečně zaslouží nebo zda jsou produktem intenzivní propagandy. Jeho váhání kolem odchodu navíc zcela jednoznačně poškozuje jeho image a v konečném důsledku i šance na zvolení prezidentem ať ve volbách 2003 či 2008. Tuto skutečnost si uvědomuje stále více členů nižších a středních stranických struktur, z nichž především se budou rekrutovat delegáti kongresu. Pokud by se Václav Klaus nechal přesvědčit k opětné kandidatuře na předsedu, mohlo by to vyvolat obtížně předvídatelnou reakci delegátů; každopádně by to ale při jakémkoli výsledku byl velmi riskantní krok pro celou ODS.

Z tohoto pohledu nejsou minimální nároky na předsedu ODS pro období 2002-2004 nijak vysoké. Snad nejpádnějším požadavkem je, aby šlo o osobu, která dosud nebyla výrazně dehonestována v médiích a která nebyla v uplynulých čtyřech letech spojena s vysokou stranickou funkcí, aby tak měla možnost výrazně se distancovat od období opoziční smlouvy. Jestliže dnes ODS nekritizuje fatální ignoraci některých ustanovení Tolerančního patentu ze strany ČSSD, je to především proto, že za kontrolu jeho dodržování byly odpovědné stejné osoby, které dodnes stojí v čele strany.

Předseda zvolený v prosinci 2002 nebude členskou základnou v žádném případě chápán jako definitivní. Úkolem jeho funkčního období bude příprava na krajské volby, která bude logicky spojena s konsolidací a posilováním krajských organizací. Tato práce bude předsedu míjet, takže jeho popularita bude dána především mediálním obrazem, který kolem sebe dokáže vytvořit. Naopak intenzivní rozvoj krajské úrovně bude současně generovat favority vnitrostranické soutěže o post nejvyšší ve skutečně důležitém roce 2004. A obhajoba z prvního místa nemusí být, stejně jako v cyklistickém spurtu, tou nejvýhodnější pozicí.

Pro výrazného regionálního politika je vstup do nejvyšších pater vždy určitým rizikem; o tom by v ODS mohl vyprávět třeba Miroslav Beneš. Evžen Tošenovský se nakonec své kandidatury zalekl a odstoupil. Přesto měl jeho čin velmi významnou roli. Mnoho lidí v ODS se poprvé za jedenáct let muselo zabývat myšlenkou, že v jejím čele bude stát někdo jiný než Václav Klaus, a tato myšlenka se pro ně stala přijatelnou.